Jak u dětí předejít nemoci Aspergerův syndrom?

Nemoc s označením Aspergerův syndrom je vrozená vývojová porucha centrální nervové soustavy. Je to nevyléčitelná nemoc, která spadá do poruch autistického spektra. Na rozdíl od autismu má mírnější projevy. Jedinec s Aspergerovým syndromem nemá problém s mluvením jako autista. Na rozdíl od autisty také zvládá být ve společnosti. Jeho velkým problémem je neobratnost v sociálním chování, za kterou ale daný jedinec nemůže. Kvůli této poruše má postižený touto nemocí potíže navazovat vztahy či normálně komunikovat s okolím. Jedinec s Aspergerovým syndromem kvůli poruchy vnímání nechápe okolí a okolí nechápe jeho. Mezi ním a okolním světem se tak otevírá velká propast, kterou je možné překonat jen za určitých podmínek.

Aspergerův syndrom a jeho projevy

Co je Aspergerův syndrom? Typickým projevem Aspergerova syndromu je velký nesoulad s okolím, který přetrvává od dětství až do dospělosti, prakticky celý život. Za onen nesoulad může chybějící abstraktní myšlení jedinců s Aspergerovým syndromem, jejich nízký práh empatie, potřeba pravidelně vykonávat rituály i jejich nutkavé stereotypního chování. Den člověka s Aspergerem musí mít řád, aby v něm postižený touto nemocí mohl nějak fungovat.

Jedinec s Aspergerovým syndromem nemá problém vyčistit si zuby, obléknout se, nasnídat se a běžně fungovat. Jeho velkým problémem je skutečnost, že kvůli svému chování (za které opravdu nemůže) nezapadá do společnosti. Lidé s Aspergerovým syndromem mají problém projevit a rozpoznat emoceCo zdravý jedinec dokáže chápat jako dvojsmysl, narážku, vtip či přetvářku, postižený toto zkrátka neumí. Proto je komunikace a styk s okolím pro něj obrovskou propastí, kterou nemůže a mnohdy ani nemá potřebu překonat (to zejména v dětství, kdy dítě s Aspergerovým syndromem společnost vrstevníků zkrátka nevyhledává, vystačí si ve svém světě).

K dalším neduhům Aspergerova syndromu patří nižší motorická zdatnost, a proto jedinci s touto poruchou často nevynikají v žádném sportu. Také nemají široký okruh zájmů, ale když je přece jenom něco nadchne, dokážou si zájem udržet a dokonce jej dohnat i k posedlosti. Okolí je může vnímat jako velmi talentované.

Lidé s diagnózou Aspergerův syndrom jsou často až nadprůměrně inteligentní. Perfektně hrají na nějaký hrací nástroj, mají výbornou fotogenickou paměť, dokážou se nazpaměť naučit celé seznamy někdy i nepotřebného textu – například jízdní řády.

Nemají ale v oblibě změnu. Jakákoliv, byť sebemenší změna u nich vyvolává depresi, úzkost, rozhořčení či jinou mnohdy nepředvídatelnou reakci. Dalšími příznaky Aspergerova syndromu jsou tvrdohlavost a puntičkářství. Pacienti s Aspergerovým syndromem si neumí správně vyložit signály, které k nim vysílá okolí a naopak oni sami svými signály okolí matou. Jsou považováni za nevychované, málo empatické a sebestředné jedince.

Co Aspergerův syndrom a škola? Dítě s tímto syndromem může navštěvovat klasikou školu s tím, že k sobě většinou dostane asistenta. Takové dítě ale nenavazuje vztahy se svými vrstevníky. Tato potřeba vzniká až v dospívání a v dospělosti, kde ale postižení tímto syndromem narážejí na svou neobratnost. Tyto mnohdy neúspěšné pokusy vyúsťují v ještě větší frustraci. Jedinec má proto tendenci uzavírat se do sebe a být spíše samotářský typ. V dospělosti se často symptomy Aspergerova syndromu zmírňují.

Jaká je příčina nemoci Aspergerův syndrom?

Do dnešní doby odborníci neví, proč se u některých Aspergerův syndrom rozvine. Hlavním důvodem tedy zůstává dědičnost. Vědci si však nejsou ochotni připustit, že by za vznikem vady mohla být jen jedna příčina, a proto připouštějí, že kromě dědičnosti může vznik nemoci ovlivnit i vývoj plodu v těhotenství.

Domnělou příčinou, která ale nikdy nebyla potvrzena, naopak byla zcela vyvrácena, je také vakcinace dětí. V minulosti se rozběhlo hodně diskuzí na toto téma. Hlavní příčinou, proč široká veřejnost viděla příčinu autismu ve vakcinaci je skutečnost, že na autismus se přicházelo asi ve stejném věku, kdy u dětí očkování probíhalo. Toto téma však bylo odborníky mnohokrát vyvráceno. Zatím se také nedá určit, zda je Aspergerův syndrom častější u žen, nebo u mužů.

Diagnóza syndromu

Aspergerův syndrom je u dětí diagnostikován mnohem později než například čistá forma autismu. Mohou za to odlišné, mnohdy méně nápadné příznaky nemoci. Diagnóza však mnohdy přichází až v dospělém věku, kdy je pro jedince značnou úlevou. Najednou vidí tito lidé důvod toho, proč nikdy do společnosti nezapadli či s ostatními nevycházeli.

Nejběžnější u Aspergerova syndromu je, že dítě k lékaři přivede rodič s podezřením na jeho „divné” a normálu se vymykající chování.

Lékař by toto tvrzení určitě neměl smést ze stolu. Ovšem, aby byl s naprostou přesností diagnostikován Aspergerův syndrom, musí se vyloučit celá řada jiných poruch a nemocí, která může mít podobné příznaky, například schizofrenie, hyperaktivita a tak podobně.

Obvodní lékař jedince pošle k neurologovi, který pacienta podrobně vyšetří, mimo jiné jej pošle i na magnetickou rezonanci mozku. Důležitá jsou i důkladná vyšetření psychologů a psychiatrů. Jestli test na Aspergerův syndrom prozradí příznaky nemoci u dítěte, mohou rodiče a lékaři začít s léčbou. Tedy v případě Aspergerova syndromu je to spíš zvládnutí nemoci a její uchopení, než léčba.

Léčba jedince s Aspergerovým syndromem

Bohužel žádná účinná léčba Aspergerova syndromu neexistujeLéky lze utišit jen agresi, úzkost či nespavost, tedy symptomy, které nemoc někdy doprovázejí. Jedinou možnou pomocí pacientům trpícím Aspergerem je individuální psychologická pomoc. Jako účinná se ukázala kognitivně-behaviorální terapie, která pomáhá postiženému pracovat s jeho myšlenkami a emocemi. Změnou myšlení pak mění i své chování. Tato podpora je však možná jen u těch, kteří chápou podstatu své nemoci a jsou ochotni spolupracovat.

Léčba u dětí závisí hlavně na tom, jakou akci podnikne jejich okolí. Protože ony samy ještě ani nemohou chápat, že je s jejich myšlením něco špatně, potřebují obrovskou oporu u svých rodičů, učitelů a dalších blízkých osob. Když se totiž nemoc podchytí včas, mají to jedinci s tímto postižením v dospělosti mnohem lehčí.

Dokonce jsou schopni normálně chodit do práce, fungovat a zakládat rodinu. Vždy to ale budou mít o něco těžší než ostatní. Kromě terapie a práce s psychology nezbývá dospělým nic jiného než se učit zvládat každodenní situace. Znovu a znovu. 

Je možná prevence Aspergerova syndromu?

Protože se zatím neví, co přesně je příčinou vzniku Aspergerova syndromu a velký podíl na něm má dědičnost, prevenci tohoto syndromu bohužel nelze zajistit. Na nemoc se nejčastěji přichází v období první socializace dítěte s okolím (školka), do kterého dítě jednoduše nezapadá.

Jaké jsou následky nemoci Aspergerův syndrom?

Následky Aspergerova syndromu si postižený nese celý svůj život. Aspergerův syndrom nemůže být vyléčen, mohou být mírněny jeho projevy.

Aspergerův syndrom – závěr a shrnutí

I přesto, že Aspergerův syndrom nepatří mezi nemoci, které přímo ohrožují pacienta na životě, velmi ovlivňují jeho život. Zasahuje totiž sociální aspekt pacientova života, který úzce souvisí nejen s tím, jak se ve společnosti cítí, nýbrž i s tím, jaké v ní najde uplatnění. Aspergerův syndrom může přímo ohrozit existenciální bytí nemocného. Kvůli nedostatku empatie a dalšímu chybějícímu vnímání si dotyčný jen stěží najde práci. Minimálně to bude mít několikanásobně těžší než zdravý jedinec. Stejně na tom bude i s hledáním životního partnera.

Ve spojitosti s tímto tématem můžete najít i další spojitosti, jako je adhd a aspergerův syndrom nebo aspergerův syndrom greta. Tohle jsou však jen spekulace. Jak už jsme se zde zmiňovali, diagnostika Aspergerova syndromu musí být velmi důkladná, protože některé symptomy této nemoci se velmi podobají jiným. Pečlivá diagnóza nemoci je prvním krokem k podpůrné terapii. Zároveň zde neříkáme léčba, protože léčba Aspergerova syndromu bohužel není možná.

Průběh nemoci může být pro pacienta nadějnější v závislosti na tom, jak podpůrnou terapii uchopí pacientovo okolí v dětství a pak sám pacient v dospívání a dospělosti. Platí, že čím rychleji se nemoc zachytí a přistoupí se k jejímu řešení, tím lepší předpoklady má pacient do budoucna. On sám si však musí uvědomovat, jak je potlačení symptomů oné nemoci zásadní pro jeho „normální” život.

Jisté pochopení se dá požadovat a očekávat i od okolí pacienta. Zejména blízcí lidé by jej měli pochopit a brát jej takového, jaký je, i přesto, že je to někdy nad lidské síly. Vždyť i pacient s poruchou Aspergerův syndrom má právo na spokojený a důstojný život. Předejít u dětí nemoci Aspergerův syndrom tedy nejde. Pro její hladší průběh a spokojenější život se však dá hodně udělat. Situace tedy není beznadějná.